Obejdeme se bez vykání? Vždyť ho nepotřebujeme ani dnes!

Ohledně tykání a vykání panují různé názory, nicméně zatím většina Čechů toto dvojí oslovení akceptuje a spousta lidí si na vykání docela potrpí. Jsou i tací, kteří tvrdí, že se doslova osypou, když jim cizí lidé tykají. Když se nad tím ale člověk pořádné zamyslí, uvědomí si, že je v dnešní době spousta situací, ve kterých si normálně tykáme. Vykání přestává být tak uznávaným vyjadřovacím prostředkem, jak kdysi bývalo. Podívejme se na to blíže a prozkoumejme rozsah situací, v kterých nám tykání běžně stačí, bez ohledu na rozdíly mezi lidmi, kteří spolu právě mluví.

Pro začátek můžeme snadno konstatovat, že v rodině si všichni tykají. Považujeme to za samozřejmost – jde přece o lidi, kteří jsou si blízcí. Avšak většinou je praxí, že tykáme i vzdáleným příbuzným, které vídáme jen zřídka, nebo členům rodiny, od kterých jsme spíš odcizení. Až na výjimky je to běžné. Ty tam jsou časy, kdy děti vykaly vlastním rodičům, i když se ještě najdou tací, kteří si na tuto praxi pamatují.

S tím také souvisí skutečnost, že dětem běžně tykáme. Děláme to odjakživa a jde o druh komunikace, který je pro dítě nejjednodušší a nejpřirozenější. Ale proč to vlastně děláme? Je to proto, že dítě vidíme jako někoho nižšího, než je dospělý? Konstatujme, že děti jsou taky lidi, a není třeba je zesměšňovat nebo s nimi zacházet jako s nižšími bytostmi. Proto se domnívám, že způsob oslovení, který lze použít s dítětem, by měl vyhovovat i v komunikaci s ​​dospělým. Není-li ponižující tykat dítěti, pak by nemělo být ponižující nebo dehonestující, když dospělému tyká dítě nebo jiný dospělý. K té úvaze bych dodal, že žádné dítě v sobě nemá vrozený pud někomu vykat, ani vrozenou potřebu, aby někdo vykal jemu. Kdyby dospělí nikdy neřekli dítěti, že má vykat cizím lidem nebo dospělým mimo rodinu, nikdy by ho nenapadlo něco takového dělat. (Jen výjimečně uslyšíme námitku nějakého dítěte, že mu někdo tyká, což je snad způsobeno tím, že nechápe, proč dospělí chtějí po dítěti nebo po jiných dospělých jinou formu komunikace než tu, kterou používají s dítětem.)

S tím souvisí i to, že si děti vždy navzájem tykají, je to pro ně přirozené. Jak to, že děti nepotřebují vykání, aby spolu efektivně komunikovaly? Je to proto, že mají tendenci být k sobě přímější než dospělí? Může to tak být, ale jistě mi nikdo nebude tvrdit, že všechny děti spolu automaticky kamarádí, že žádné dítě nikdy nechce mít od jiného dítěte odstup, nebo že děti nevědí, co znamená cizí člověk. To prostě není pravda. Děti rovněž znají pocit, že by raději byly kamarády s jedním vrstevníkem než s druhým. Nepotřebují k tomu vykání, prostě se nebudou kamarádit s těmi vrstevníky, se kterými nechtějí. Když děti k efektivní komunikaci nepotřebují vykání, proč to potřebují dospělí? Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že lidé v dětském věku nemají potřebu vykat si se svými vrstevníky, proč by s tím vůbec měli později začínat?

Jelikož si děti vždy tykají, je logické, že tak činí i žáci ve škole. Stojí za zmínku, že to neplatí pouze na úrovni základních a středních škol, ale že studenti běžně pokračují v automatickém tykání i ​​na vysokých školách. A to i přesto, že už jsou dospělí a že standardním pravidlem etikety je, že když se potkají dva dospělí, kteří se neznají, vykají si, dokud se nedohodnou jinak. V praxi však vysokoškoláci vykací řeč mezi sebou nepoužívají, snad až na výjimky (např. v případě mladého studenta, který vyká mimořádně staršímu). Toto představuje jasnou výjimku ze standardních společenských norem o vykání, avšak obecně nevede k tomu, že by se všichni vysokoškoláci automaticky považovali za přátele nebo byli neschopni udržet si od některých kolegů odstup, v daném případě odmítnout konkrétní spolupráci apod.

Kromě obchodů, služeb, úřadů a některých středoškolských tříd je zaměstnání jedno z prvních míst, kde se člověk může setkat s pravidelným vzájemným vykáním. Hodně zobecněně, kdysi bývávalo běžné, že si zaměstnanci vykali s nadřízenými, a dokonce i mezi kolegy; jen ti blízcí si tykali a tykání s kolegy nešlo automaticky očekávat. Ve většině českých firem je ještě dnes větší či menší výskyt vykání. Určitě je stále mnoho lidí, kteří vykají svému šéfovi (ať už šéf tyká, nebo vyká jim), stejně jako těch, kteří si s některými kolegy tykají, ale s jinými si vykají. Záleží na firemní kultuře. Stejně tak však platí, že i když jde o pracovní poměr, je dnes spousta firem, které mají zavedenou politiku plošného tykání. Ať už pracuješ ve Vodafonu, v KPMG, v Kauflandu nebo v různých IT firmách či start-upech, proste nastoupíš do práce a tam si všichni tykají, a to i přes firemní hierarchii. A přesto pro tyto kolektivy není žádný problém, aby fungovaly, aby rozlišovaly mezi rolí šéfa a podřízeného apod. Maximálně se může stát, že při prvotním zavádění této praxe bude někdo mít potíže si na ni zvyknout (většinou si nakonec zvykne), nebo že se někdo, komu se to příčí, rozhodne v takové firmě nepůsobit, což je také jeho volbou. A to ani nemluvě o dělnických oborech, kde je zažitou praxí, že si kolegové tykají, a to i v komunikaci s mistrem nebo stavbyvedoucím. Když tykání stačí dělníkům na stavbě, proč by nemohlo stačit lidem v korporátní firmě? Když si mistr nebo IT manažer dokáže udržet svou autoritu bez použití vykání, proč by to šéf ve státní agentuře nebo v advokátní kanceláři nemohl zvládnout taktéž?

Abychom se na chvíli přesunuli do méně formálního prostředí, je typické, že když někdo seznámí svého kamaráda s dalšími přáteli (například na večírku, na diskotéce, na akci), noví známí si řeknou "ahoj" a pokračují tykáním, aniž by to někdo nabídl, přestože se zrovna poprvé setkali. Navíc v české společnosti panuje obecný trend, že když se lidé setkají přes společné zájmy, víceméně automaticky si tykají. V některých společnostech (například v trampském hnutí) by použití jakékoli jiné formy oslovování než "ty" skutečně odporovalo jejich zavedené etiketě. To platilo už v 19. století v Sokolu, neboť sokolové se vždy považovali za bratry. Jejich tykání jim uznal i přísný Guth-Jarkovský. Existují i ​​další spolky, kluby a sociální skupiny, kde vám po přijetí nikdo neřekne "vy", bez ohledu na váš věk, postavení v klubu nebo zkušenosti v oblasti společného zájmu. Tykání s vedoucími členy tam nijak neubírá na jejich autoritě.

Je zkrátka jasné, že v dnešní společnosti není tykání si s mnoha lidmi ničím výjimečným. Proč tedy nemůžeme dotáhnout věc do konce a vyřadit vykání i z jiných kontextů? Ve slovech "ty" a "vy" není nic, co by vyžadovalo, aby byla použita k oslovování toho či onoho jednotlivce; v podstatě jde pouze o jednotné a množné číslo, kterým společnost přidala určitý rozlišující vyznám, nikoli zásadní pro efektivní komunikaci.

Na závěr si dovolím přirovnání k Schengenskému prostoru. Před několika desetiletími existovaly po celé Evropě hraniční kontroly, které byly důkladně prováděny. Většina lidí to pravděpodobně považovala za nutnost a málokdo tento systém zpochybňoval. Pak někoho napadlo zavést volný pohyb osob v rámci Evropy a postupně se otevřené hranice rozšiřovaly od státu ke státu. Dnes až na výjimky zmizely hraniční kontroly mezi většinou evropských zemí. Tam je možné volně přecházet ze státu do státu bez zátěže úředních kontrol a lidé to berou jako něco normálního. Pevně ​​věřím, že s vykáním je to totéž: dnes to vnímáme jako nedílnou součást společenské komunikace a mnoho lidí si neumí představit, že by ho nepoužívali. Kdybychom jej ale zrušili, věřím, že by společnost nejenom začala nahlížet na výhradní používání "ty" jako na něco naprosto normálního, ale že by si lidé po nějakém tom desetiletí stěží pamatovali doby, kdy se vykání běžně používalo.